Dávno již tomu, co proudy, jimž jména Jihlava a Oslava dána, koryta svá zahloubily do země moravské. V hvozdech rozlehlých nad proudy těmito již od dob ledových proháněly se houfy zvěře lovné, šelmy líté i hejna pernatých. Až ten, jenž sebe pánem tvorstva zove, spatřil ten kraj a v němém úžasu na pokraji hvozdů těch poklekl. Zvěst o krásách zdejších rozlétla se zemí a ze všech koutů počali sem přicházeti hospodáři poctiví i živlové nekalí - každý chtěl stopu svou ve zdejší prsti zanechati. Levnov, Hůra Kraví, Lamberk, Rabštejn - mnohé hrady a hrádky byly zbudovány v kraji tom, a pánů se na nich střídalo nepočítaně. Nižádný záznam z těch dob v kronikách se nezachoval a nikdo už tak s určitostí nepoví, ke kterému z nich se stará pověst váže ...

Že hrad největší v celé zemi jest ten královský, to je snad božským řádem dáno. Žádný z velmožů mocných, ať již s růží, zubrem či hvězdou v erbu, nikdy se neodvážil byť jen pomysliti - jen bezejmenný již, snad pouhý zeman na sídle zdejším, opojen mocí právě nabytou tu myšlenku troufalou za svou přijal. Uvěřiti nemohl král té zvěsti, že kdes v lesích počal kdosi stavěti hrad, jenž zastíniti má vše, co v světě spatřiti možno. Jat hněvem spravedlivým, v prvé chvíli hejtmany povolal, by vojsko tu stavbu hned v základu se zemí srovnalo - však zrána druhého dne k úžasu všech pravil: Hloupý ten, kdo nad Boha se cítí vyvoleným, a hloupější ten, kdo by se jen hrubou silou s takým zahazoval. Jděte domů, vojáci - jiní namísto vás směrem poledním se vydají!

I slal král posly své do všech světa stran, by sezval v to místo stavitele zručné, hlavy učené i muže devíti řemesel - Bavory i Tyroly, Prajzíky i Sasíky, Pšonky i Uhry, Kroboty i Vlachy, ba i z Burgund a Lotrinska, Flander a Klév, z dolin porýnských i hor helvetských hosté přispěchali, by přiložili ruce umné k dílu společnému. Překvapen zůstal pán i kmáni, spatřivše cizáků zástup, již hned chutě do práce se vrhli. Kámen, kov i dřevo, vše počalo se pod rukama jejich v stavbu převelikou měniti, přesně tak, jak králi přislíbili. Leč jaký div- každý po svém práci svoji robil, žádný druhému sluchu nedopřál. Jen výš a výš, nad vrcholky stromů, sluncem spalován, větrem šlehán i deštěm bičován, dnem i nocí jeden každý stoupal k výšinám. Až jednoho jitra ... V hrůze oněměl pán, hledě kterak stěny nepevné se s výšin dolů řítí a dílo jeho v prach se obrací. Tak jako v příběhu biblickém - kdo řeč společnou nenalezne, marné mu hleděti k nebesům!

Stovky let od těch dob prošly, mnoho vody proudem uplynulo, hrady zpustlé jsou i krále odvál čas. Časy zlé střídaly ty dobré, vojny i hladomory kosily lid dělný, šlechta cizácká tu v kraji vládla - však příběh dávný prachem nezapadl. Národ obrozený hlavu zdvihl a na paměť té historie věž po vzoru babylonské v potu tváře zde zbudoval. I s toho času vrch nad řekou Jihlavou Babylon slove ...

Stěna vodní přes oudolí tu v čase moderním postavena jest, ba i věže olbřímí na obzoru náprotivném - však Babylon zde věky přetrvává. Věž zdejší dnes ku rozhledu slouží, šipky na kmenech k ní pocestným cestu značí a s novým věkem mistři pera tu krajobraz umný zhotovili, by ti, kdo před očima jej mají, na cestě k cíli svému nechybili. Dnes již žádný nemusí se obávati zbloudění v hvozdu temném - a tak přijměte i vy pozvání v tuto končinu a přijďte pobýti v konci léta augustinského.