Článek o úspěšném okresním přeboru koneného letos na podzim očima Vojty Bžatka, účasníka ME dorostu.
Letošní tradiční závěr sezóny, tedy oddílový přebor, začal v pátek po škole, když jsme tam dojeli, tak tam ještě nikdo nebyl. Uchýlili jsme se do jídelny, že si aspoň na chvilku ještě užijeme tepla, protože po minulých zkušenostech jsme už skoro ani nedoufali, že bude na pokojích teplo. Poté, co dorazili i ostatní členové našeho oddílu jsme se šli ubytovat a skutečnost nás velmi mile zaskočila. Bydleli jsme na vytápěných pokojích a náš pokoj měl ještě k tomu obrovské rozměry. Večeře a všechna jídla tady byla naprosto úžasná, jejich kuchyně byla nezapomenutelná, ke každému jídlu možnost nabrat si salátu, kolik kdo chce.
Po večeři jsme zahájili ukončování sezóny na naší schůzi radostnou zprávou, že jsme opět jako bílovický tým zvítězili v národním žebříčku a navíc jsme překonali nejen náš rekord z minulého roku v součtu bodů, ale i magické číslo 10 000 bodů a tím jsme se znovu vryli do historie radioorientačního běhu. Na oslavu tohoto úspěchu Iva upekla obří dort, o který jsme se nadšeně poprali.Po snědení dortu jsme se vydali na kutě, jelikož ukončování sezóny neproběhne jinak než, že si pořádně zaběháme.
Následující den pro nás měla Lída připravený speciální závod, který, jak se dalo čekat nebyl obyčejný a odpoledne jsme si zazávodili s menšími, nebo začínajícími běžci v jedno týmu vždy po dvou. To znamená jeden „nováček“ a jeden „mazák“. Běžely se tři etapy: osmdesátka, dvoumetr a orienťák. Byl jsem v týmu s malou Anežkou, která ještě nikdy nedržela dvoumetr v ruce. Už na startu jsme se domluvili, že půjde s taťkou a najde jednu kontrolu, mezitím co se budu snažit oběhnout ostatní. Asi jsme jí oba (já i Anežka) málo věřili, protože pokaždé byla v cíli dřív než já. Navíc dvoumetr moje „oblíbené“ pásmo jsem zvrtal a ztratil cenné minuty díky kterým jsme se mohli umístit ještě výš. Nakonec se i přes můj nevydařený dvoumetr jsme se umístili na třetím místě a mnohé jsme společně strčili do kapsy :) Odměnou nám byla vysněná tatranka, která vždy chutná o hodně líp, než ta co si koupím v obchodě.
Následující den jsme měli jak už jsem říkal můj oblíbeny dvoumetr, který jak jinak zase nevydařený. Začalo to tím, že se nám tak úplně nepodařilo stihnout odchod na start, ale nakonec jsme přeci jen dorazili. Pokazil jsem pořadí a nakonec jsem kvůli tomu musel šplhat o desítky výškových metrů navíc, což mě nejspíš stálo vítězství. Naštěstí jsem ten den vstal správnou nohou plus vydatná, ale přitom ne moc těžká snídaně ve formě švédských stolů zapříčinily, že jsem měl dostatek energie a svoje chyby jsem doháněl během. Bohužel ani tak mi to nestačilo na ostřílené závodníky, co takové chyby jako třeba špatná volba pořadí, nebo že zapadnu do hromady klacků a až asistence kamaráda jim z nich pomůže ven, to oni nedělají, a tak jsem se musel spokojit se čtvrtým místem. I tak jsem ale dostal tatranku, protože můj čas se zas až tak moc od nich nelišil :) děkuji byla výtečná.
Tímto posledním závodem jsme ukončili oddílovou sezónu a už zbýval jen uklidit náš velký pokoj (čím větší pokoj tím více tam je nepořádku) po obědě jsme se rozjeli domů a myslím, že většina, tedy aspoň naše auto až na řidiče, po dobu cesty domů spala.
